2. Kapitola
Když v Sheffieldu zazvonilo na konec hodiny, Cornelia Haleová bezradně pohlédla na stránku svého sešitu. Byla prázdná. za tři dny ji čeká test z fyziky a ona si nezapsala jedinou větu. Ve skutečnosti totiž z dlouhé přednášky pana Templa neslyšela jediné slovo. kde jsem se toulala celých těch padesát minut? pomyslela si a ospale si začala skládat sešit a tužky do vínové školní brašny. Do obličeje jí spadla dlouhá blonďatá lokna. Kdybych aspoň neměla tak nemožně rovné vlasy, pomyslela si rozmrzele a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho, přestože věděla, že se jí nejpozději za tři sekundy sesune zpátky do tváře. A vtom jí přeběhl mráz po zádech. Náhle si totiž uvědomila, co se dělo těch uplynulých padesát minut. Už to zase udělala. Začalo to tak poznenáhlu, že si ani nedokázala vzpomenout, kdy se to stalo poprvé. Vlastně ani nevěděla, co to přesně bylo. Ale zato si dobře pamatovala na chvíli, kdy si to poprvé plně uvědomila. Bylo to na hodině angličtiny. Martin Tubbs vykládal cosi o simbolice noci v knize Marka Twaina Dobrodružství Huckleberryho Finna. Cornelia si unaveně povzdechla... brýlatý Martin se už zase šťourá v nějakých nesrozumitelných nepodstatných blbostech. Kéž by tak byla noc, pomyslela si tenkrát zasněně. To by se celá tahle protivná škola stala jen pouhou vzdálenou vzpo... Co....? Přímo nad sebou zaslechla Cornelia jakési zapraskání, pak to bouchlo a celá třída se náhle ocitla ve tmě. Učitelka, paní Nelsonová, vyskočila ze židle. "Pravděpodobně vypadly pojistky," pravila věcně a popošla k oknu. "I když... to je zvláštní. Vypadá to, že ve všech ostatních třídách se svítí. Zůstaňte tu tiše sedět, dojdu pro školníka."
Samozřejmě že jakmile paní Nelsonová odešla, ve třídě se spustil ohlušující ryk. Posledních deset minut totiž museli všichni nehnutě sedět v lavicích a poslouchat trýznivě podrobný referát svého spolužáka. Cornelia vstala od stolu, a úořádně se protáhla. (Vzhledem k tomu, že dělala závodně krasobruslení, její tělo neustále dychtilo po pohybu.) Pak šla k lavici své kamarádky Elyon, aby jí ukázala nový lesk na rty, který si koupila den předtím. Ale přestože měla radost, že se nemusí učit, v hloubi duše se cítila trochu nesvá. Pohlédla na potemělou syčící zářivku, která ještě před chvílí jasně svítila, a promluvila rozechvělým hlasem, takřka neslyšným hlasem: "To jsem způsobila já?" Celá ta událost jí teď prolétla hlavou spolu s dalšími více než zvláštními příhodami. tak jednou měla například dojem, jako by se otupená tužka sama od sebe nabrousila, jindy zase zazvonilo o pár minut dřív a jednou se na ni dokonce usmál jeden kluk zrovna ve chvíli, kdy si to přála. A teď, při hodině fyziky se stalo něco ještě podivnějšího. Dívala se z okna, jak venku vesele poletují červenozelené javorové listy, když v tomzačaly nezvykle vířit vzduchem a formovat se do různých tvarů. Nejdříve v nich viděla veverku. Pak obličej pěkného kluka, který an ni alškovně zamrkal. A nakonec se na ni z listů smála její malá sestička Lilian. ale když když si Cornelia řekla, že by chtěla zase vidět toho kluka, v mžiku se před ní objevil. Část Cornelie si byla vědoma, že má na všechny ty podivné věci jakýsi vliv. Ale většina jejího já, skutečná Cornelia, která žila svůj život a nenechala ho uplynout v mlhavém snění, dokázala tohle nepříjemné vědomí setřást pokaždé, když se vkradlo do její mysli. Není to tak, přesvědčovala sama sebe. Není to tak, není to tak- je to přece blbost. Už měla za sebou dost hodin fyziky, aby věděla, že něco takového není možné. Věděla, co jí ty nesmysly vyžene s hlavy-lidi.
Vyrazila tedy ven ze třídy, kde se na chodbě mačkala spousta studentů. Většina z nich si honem vyzvedla ze skříňky své věci a pospíchala k východu. Cornelia si všimla, že pár z nich- většinou to byli kluci- se ohlédlo jejím směrem. Nepřekvapilo ji to. Byla si moc dobře vědoma toho, že patří mezi Sheffieldské oblíbence.Kromě nich tu byli ještě nepopulárná rebelové, ti, kdo jednoduše nezapadli, a také pár podivínů, kteří byli pro všechny neviditělní. Cornelia Byla sice populární, ale že by z toho byla nějak zvlášť nadšená, to rozhodně ne. Věděla, kdo jsou její opravdoví přátelé. Jako třeba Elyon, kterou právě zahlédla na druhém konci chodby. Pomalu se prodírala rozdivočelým davem a tvářila se ještě smutněji než obvykle. Zrovna když jí chtěla Cornelia zamavát, vyřítily se na ni z učebny dějepisu Hay Lin s Irmou a div že ji nesrazily na zem. "Páni!" vydechla nadšeně Hay Lin, jejíž kostnatá ramena se jako obvykle topila v příliš velké bundě. "nemůžu uvěřit, žes to zase udělala!" "Pšt!" obořila se na ni Irma, "je to tajemství! Nemůžeš to vykládat celé škole," dodala varovně. Tak proč se o tom tak rozkřikuješ, pomyslela si Cornelia. Ale pak se na své kámošky rychle usmála, a spiklenecky mrkla na Hay Lin. "Copak nesmíš vykládat?" zeptala se jí zvědavě. "Cornelie!" vyjekla hay Lin. "Představ si to! To její zkoušení na dálkové ovládání- už zase jí to vyšlo!" Cornelia se přitočila ke své šatní skříňce a skryla potutelný úsměv, který jí přelétl po tváři. Zkoušení na dálkové ovládání, pomyslela si pohrdavě. Irma si myslí, že umí kdovíco, a přitom je pouhá začátečnice. Kdyby jen tušila, co dokážu já. Na okamžik se zasnila a před jejím vnitřním zrakem se objevil hnědovlasý mladík, kterého ten den spatřila za oknem ve vířícím podzimním listí. Měla dojem, jako by ho už někde viděla. Snad ve snu... Pak se vzpamatovala a prudce zavrtěla hlavou.
Nesmysl, je to jasné? napomínala sama sebe. Zamračila se do zrcadla na dveřích své šatní skříňky a přísně přimhouřila jasně modré oči. Pak skříňku zabouchla a otočila se zpátky na Irmu a Hay Lin. ta právě mávala drobné snědé dívce v oranžovém roláku a se spoustou copánků na hlavě, ozdobených korálky. "Tak zase zítra!" zavolala hay Lin na tu dívku. "kdo to byl?" zeptala se Cornelia a pozorně sledovala, jak se neznámá snaží protlačit dveřmi, které blokovala skupinka starších studentů. "Jmenuje se Taranee. Je to jedna z těch nových," odvětila hay Lin. "ta druhá je ve třídě s tebou a Elyon, ne?" "Jo," přitakala Cornelia. To už se k nim konečně protlačila Elyon. "Mylsím, že se jmenuje Will," dodala Cornelia, "ale zeptej se Elyon, ta má vždycky přehled o všech novinkách." To se dneska rozhodně říct nedalo. Elyon zírala sklíčeně do země, až jí slámově žlutá ofina padala do obličeje. "Nazdar," zakňučela jako zatoulané kotě. Jakmile byly všechny, vyrazily k východu. Irma chytla Elyon pod bradou, obrátila na sebe její zakaboněnou tvář a zahleděla se jí hluboko do bledě modrých očí. "Podívej se na mě," pravila přísně. Pak významě koukla přikývla a spiklenecky mrkla na Cornelii a Hay Lin. "Tenhle obličej už jsem někde viděla," poznamenala důležitě. "To já taky," přisvědčila Cornelia. "V dokumentárním filmu o Velikonočních ostrovech," dodala z legrace a zašklebila se. "Ne ne, Cornelie," namítla Irma. Stoupla si za Elyon a s předstíranou starostlivostí ukázala prstem na její pobledlou tvář. "dalo by se říct, že jsem téměř odbornice na špatné známky, takže naprosto neomylně poznám, když se nějaká vyskytne nablízku. Řekla bych, že tu máme jednu velkou šťavnatou pětku!" Elyon se vysmekla z Irmina sevření a vrhla na ni nevástivý pohled. "To stačí," procedila rozzuřeně mezi zuby. "Vybouchla jsem v maitce. Spokojená?"
"Samozřejmě že jo!" prohlásila Irma vítězoslavně. "Víš přece, co to znamená, ne?" Ajajaj, pomyslela si škodolibě Cornelia. Už je to tady. "Trest!" vyjekly Irma s Hay Lin sborově. Popadly Elyonkaždá za jeden loket a už ji vlekly. Elyon se jim snažila vykroutit, vzpírala se, koulela očima, zoufale vzdychala, ale nic jí to nepomohlo. "No tak, holky," žadonila. "Mohly by jste přimhouřit oči, aspoň tentokrát." "Zákon je zákon, Elyon," ušklíbla se Cornelia. "Znáš přece naše pravidla." "A za opravdu špatnou známku potřebujeme něco obzvlášť vypečeného!" prohodila zlomyslně Irma. V tom dostala Cornelia báječný nápad. Vrhla na Elyon nedůvěřivý pohled a pravila rýpavě: Hmm, to je ale zvláštní. Myslela jsem, že Matt-ematika je tvůj oblíbený předmět!" Elyon se zastavila a zalapala po dechu. "Matta z toho vynech!" vyjekla. "No jasně!" zvolala nadšeně Hay Lin a začala před Elyon posměšně poskakovat. "To bude tvůj trest. Musíš převědčit toho největšího frajera ze školy, aby tě doučoval." "A musíš prosit a žadonit," dodala škodolibě Irma. Cornelia si zakryla pusu, aby nevybouchla smíchy. Ona jediná totiž věděla, jak moc je Elyon do Matta Olsenazblázněná. Matt byl opravdický sympaťák, jen škoda, že jediné, co ho zajímalo, byla jeho kytara. Hay Lin dala ruce v bok a pohlédla přísně na Irmu. "Tohle si musíme ujasnit, Irmo," prohlásila. "Buď bude Elyon prosit, nebo žadonit." "Bude prosit," rozhodla Irma a rázně přikývla. "To jsem řekla jako první. "A co kdyby prosila žadonivě?" navrhla Hay Lin. "To je nesmyls!" "Ale byl by to kompromis." To mám ale praštěný kamarádky, pomyslela si Cornelia a přidušeně se zasmála. "Hodně štěstí!" zamávala na Elyon, která se už mezitím přestala vzpírat. Cornelia zahnula doleva a zamířila podél železného plotu ke stojanům, kde si ráno zaparkovala kolo. Jak tak kráčela po chodníku, lehký vánek si pohrával s její dlouhou bledě zelenou sukní. Povzdychla si. Pokaždé, když se střídala roční období, obzvláš´t pak v září, kdy nad přírodou převzal vládu sychravý podzim, přepadal Cornelii tichý splín. Nemohla si pomoct, ale když stromyztrácely listí, brala to skoro osobně. věděla, že je to směšné, ale v zimě jí bylo těch oholených prokřehlých větví líto.
Připadaly jí tak... zranitelné. Listy pro ně byly něco jako izolace... trochu jako její hebounký modrý rolák, který si právě navlékla, aby po cestě domů nanestydla. Dívčí křik vytrhl Cornelii se zasněných představ. Konec snění, nařídila sama sobě. U stojenů na kola se něco přihodilo. Ozval se další pištivý dívčí hlas. Cornelia zrychlila. Co se to tam děje, pomyslela si nakvašeně. Jamkmile zahnula za roh, spatřila jednu z těch ječících dívek- počkat, to byla přece Taranee, ta nová v oranžovém svetru. A vedle ní se na chodníku krčila ta druhá- Will. Obě nechápavě zíraly na Uriovu partu odporných ubožáků. Umaštěné vlasy, obličej samý beďar, otrhané skejťácké hadry a součet IQ tak maximálně 22. Byli by postrachem Sheffieldu, kdyby ovšem nebyli tak naprosto tupí, pomyslela si Cornelia s povzdechem. Takhle akorát svému okolí zenpříjemňovali život. Tentokrát k sobě pečlivě svázali několik jízdních kol. To už jsme tu měli, pomyslela si Cornelia rozmrzele, ale nebyla si tak úplně jistá, jestli tuhle situaci Taranee zvládne. Před chvílí na chodbě jí přapadala poměrně bázlivá. "To je vaše práce?" obořila se Taranee na výrostky. Will se zatím snažila z té nepřehledné změti vyprostit svoje kolo. Zdí se, že si poardí, pomyslela si Cornelia. "Cha- cháá!" tlemil se přihlouple tlustý Laurent se zavšivenými černými dredy na hlavě. Kurt, jeho vydařený kumpán s blonďatým ježkem a studovitým hrudníkem, se chechtal ještě pitoměji. "Vypadá to, že dneska půjde někdo domů pěšky," dobíral si Taranee. Cornelia si všimla, že Nigel, jediný jakž takž přijatelný člen Uriovi bandy, stojí mlčky opodál. Neposmíval se, nenadával. Dokonce to vypadalo, že si připadá trapně. Zato Kurt se rozřehtal, až začal chrochtat jako prase, Hustým žlutým obočím posměšně mrkal na dvě nové studentky. "Tobě se to zdá legrační, jo?" zavrčela Will. "To bych řek," řval smíchy Kurt. Pak se mu ale obočí začalo podivně třepetat... tak nějak jinak. "Ty jsi tady nová, viď?" pravil vlezle a úlisně po Will pošilhával.
"A vy jste pořád stejní pitomci, Urio!" vybouchla Cornelia, přistou pila k vedoucímu té přitroublé bandy a plácla ho do kostnatého ramene. Uria se prudce otočil a zůstal na ni vyjeveně zírat. Cornelii se naskytl až příliš jasný pohled na jeho promaštěnou pleť, nagelované zrzavé vlasy a pihovatý nos, pyšně obrácený nahoru. Přísně si ho změřila a pak ukázala na své modré kolo, které bylo zaklesnuté do Willina červeného. "Snad v té hromadě není i moje kolo, šampióne?" obořila se na něj výhružně. Uria zaskřípal zuby, zašklebil se a vyhrkl: "No a co! jde se, kluci!" Zbabělci, pomyslela si Cornelia, když všichni za hurónského smíchu odklusali za svým vůdcem a zmizeli za rohem. "Právě jste se seznámily s Uriou a jeho kámošema," pravila Cornelia k Will a Taranee a otráveně si odhrnula pramen rozevlátých vlasů z čela. "To byl teda zážitek," podotkla nakvašeně Will. Konečně se jí podařilo vyprostit rám svého kola z Taraneeiných řidítek. "Neboj," prohodila Cornelia bodře a začala tahat své kolo z té hromady. "Všichni tady nejsou takoví. Však to samy poznáte na tom dnešním večírku." Stačilo to jen připomenout a Cornelia v mžiku zapoměla na útrapy uplynulé hodiny. Halloweenská párty. Bude to senzační! Nemohla se dočkat. Zato Will, ani Taranee se netvářily zrovna nadšeně. "Ach ne! Ten večírek," povzdychla si otráveně Taranee. "Úplně jsem na něj zapoměla," podotkla Will. Pak se ale zuřivě pustila do připevňování sedadla ke konstrukci svého kola, jako by na to nejraději znovu zapoměla. Cornelia si ji zvědavě prohlížela. Neměla ponětí, jaké to je, být ve škole úplně nová. Sama bydlela v Heatherfieldu od narození. Uvědomila si, že musí být hrozné tu nikoho neznat, nevědět, jak se kam dostat. Ale kdyby něco takového řekla nahlas, nemuselo by to působit nejlépe. A tak se raději mile usmála a obrátila se na tu druhou. "Ty jsi Taranee, viď?" pravila a natáhla k ní ruku. "Já jsem Cornelia." "Ráad tě poznávám," odvětila Taranee se stydlivým úsměvem. "Začínáme v osm hodin v tělocvičně," prohlásila Cornelia.
Když uviděla, že ani Taranee z toho nemá zrovna velkou radost, stiskla jí ruku a dodala povzbudivě: "uvidíš, bude to bezva. Na takový večírek jen tak nezapomeneš!" "Co se mě týče," zabručela si Will pod vousy, "nejraději bych zapoměla na celý dnešní den, a to co nejdřív." Cornelia se rozhodla, že to nebude komentovat. "A nezapomeň na kostým," dodala ještě. "Může být strašidelný nebo elegantní- vlastně jakýkoli. Hlavně aby byl originální." "Uvidíme, co se dá dělat," odvětila Taranee suše a nejistě přelétla pohledem své vytahané džíny a neformný rolák. Cornelia naskočila na kolo. No, dobrá, pomyslela si. Taranee a Will vypadají sice trochu jako hastroši, ale to nic neznamená. Mám tušení, že pod tou jejich mrzutou odtažitostí se skrývají dvě doceka fajn holky. Jakmile šlápla fialovou teniskou do pedálu, ucítila, jak se jí vrací její obvyklá dobrá nálada. "Tak večer!" kývla na ty dvě. "Když já nevím, Cornelie," vyhrkla zničehonic Will, prudce se postavila a zůstala na Cornelii vystrašeně zírat svýma obrovskýma hnědýma očima. "Nebyla jsem na žádném večírku už celou věčnost." "Tak to máš ideální příležitost si to zase vyzkoušet," odvětila čtverácky Cornelia a vyrazila směrem domů. Vyjela na silnici a hodila za hlavu Uriu a jeho bandu, prosněnou fyziku i všechny ostatní dnešní průšvihy. Náhle ji prostoupila čirá radost ze života. V podzimním slunci se na ni ze všech stran smálo barevné listí, její kolo nabýralo na rychlosti a navíc měla na večer naprosto neodolatelný kostým. "Ahoj!" zvolala zvesela a pak uháněla domů.