Jdi na obsah Jdi na menu
 


5.Kapitola

22. 11. 2009

Will se dívala za Cornelií, dokud nezmizela za rohem. Její dlouhé blonďaté vlasy za ní lehce vlály v jemném podzimním vánku. Will si z těška povzdechla a obrátila se zpátky ke svému kolu. Cvak. Konečně se jí podařilo nasadit sedlo. No, tak to byla snad první věc, která se mi dnes podařila, pomyslela si. Na druhou stranu je pravda, že kdyby se tu neukázal ten pitomec Uria, nemusela jsem si hrát na opraváře. Ježkovy zraky! Že já jsem na něj museka natrefit zrovna první den ve škole! O ředitelce ani nemluvě. Zanedlouho už Wills Taranee vedly svá kola po chodníku směrem k silnici. Když přešli rozlehlý dvůr, pohlédla Will k tělocvičně- k té velikánské moderní krabici hned vedle hlavní školní budovy. Všude kolem se hemžili všichni, kdo měli na starost výzdobu. Jedna dívka se snažila procpat dvojitými dveřmi obrovský hrozen barevných balonků, zatímco její kolega balancoval na vyskokém žebříku a lepil na zeď černé papírové netopýry. O kus dál  stála malá skupinka Sheffielďanů a prováděla poslední úpravy na obří oranžové dýni, která na Will zlověstně cenila zuby. "Nejsem si jistá, jestli se mi na ten večírek chce," podotkla nejistě Will a nasedla na kolo. "Jsem unavená a možná budu muset pomoct mámě s připojením k internetu." Ještě než ta slova vypustila z úst, věděla, že není upřímná ani sama k sobě. Byly to jen samé výmluvy. "Hmm," odtušila taranee a pohlédla na Will. "Jestli nepůjdeš ty, tak já taky nikam nejdu." Will se pomalu rozjela po asfaltovém chodníku a Taranee se k ní přidala. Will věděla, že by se měla snažit snažit zapadnout. Neměla by se hned tak nechat odradit - vždyť to nebylo poprvé, kdy se musela s něčím poprat. Například když jí její máma doslova pila krev, taky to musela skousnout a snažit se s ní vyjít. Potíž byla v tom, že ve Fadden Hills - tam, kde s mámou až do včerejška bydlely - si navykla, že je lepší se neprosazovat. Ve skutečnosti to došlo tak daleko, že se svým způsobem před světem schovávala. A její máma jak by smet. A důvod? Táta.

Táta se po rozvodu nehodlal jen tak vzdát. Volal a volal a volal - nedopřál Willině mamince ani chvilku klidu. Nakonec je máma přestěhovala do Heatherfieldu a zařídila, že jejich číslo nebylo v seznamu. Zatím to fungovalo. Od chvíle, kdy přijely, jim ještě nikdo nezavolal. Ani táta, ani nikdo z Williných "kamarádů" z Fadden Hills. Will si teskně povzdechla. Vlastně neměla právo vinit své kamarády z toho, že se neozvali - vždyť to byla ona, kdo s nimi přerušil veškeré kontakty. V době, kdy se její rodiče rozváděli, se stáhla do sebe a začala se stranit kolektivu. Každopádně s ní nebyla zrovna dvakrát velká legrace. A to byl také důvod, proč ji přestali zvát na společné odpolední hamburgerové dýchánky a páteční večerní zápasy v košíkové. A proto se taky ani jeden z nich neozval. Susan, Willina matka, říkala, že je jí nejlépe v klidném prostředí. Ale když si Will předsravila to neproniknutelné ticho jejich nového bytu - bytu, který Susan vybrala kvůli čtyřiadvacetihodinové hlídací službě u hlavního vchodu domu - připadala si jako zabalená ve veliké huňaté dece, která ji chránila před světem, ale zároveň ji dusila. Halloweenský večírek, pomyslela si. Nemusel by to být špatný způsob, jak vystoupit z toho mlčenlivého vězení mezi lidi. Než si to stačila znovu rozmyslet, vytáhla z kapsy od mikiny mobilní telefon a zkušeně vymačkala jednou rukou číslo, zatímco druhou držela obezřetně řidítka. "Uvidíme, co na to šéfová," mrkla na Taranee a palcem stiskla OK. "Páni!" vydechla užasle Taranee, oči navrh hlavy. "Ty máš svůj vlastní mobilní telefon?" "Jo," odvětila věcně Will. "Máma pracuje pro Simulteh. Je v jednom kuse někde na cestách...takže proto. Je to něco jako moje druhá máma." Telefon vytočil číslo a ozval se přerušovaný tón. Will se zahleděla na oblohu. To je zvláštní, pomyslela si. Kde se vzaly ty černé mraky? Vždyť ještě před chvilkou zářilo sluníčko. "Susan Vandomová," ozval se na druhém konci profesionálně odměřený hlas.

"Ahoj, to jsem j..." "Will!" zvolala Susan mnohem přívětivěji. "Jak to šlo první den ve škole?"  "Poslouchej," prohlásila Will, jako by tu otázku přeslechla, protože se jí opravdu nechtělo vzpomínat na všechny ty nepříjemnosti. "dneska večer se koná ve škole večírek a..." "Báječné!" skočila jí do řeči Susan. "To je úžasná příležitost seznámit se s novými lidmi! To máš ale štěstí!" "Počkej," namítla Will. Náhle si uvědomila, že když mámě volala, ve skrytu duše doufala, že bude proti. Pak by měla na co se vymluvit, a mohla jednoduše zůstat doma. To ale zapoměla, že její máma dokáže být úžasně vstřícná. "Odvezu tě tam," dodala Susan. "Dovolila bys mi...."vykoktala Will. "Měla by sis vzít ty nové černé šaty." "jde jen o to, že...." "Co?" přerušila ji znovu Susan. "je to přece Halloweenaská oslava, ne? Ta černá se bude skvěle hodit. A kromě toho, Halloween je tvůj oblíbený svátek, ne? Tedy, aspoň býval, když jsi ještě chodila koledovat." "Ale..." "Věděla jsem, že se ti bude v Heatherfieldu líbi," podotkla Susan vesele. A v tu chvíli si Will uvědomila, že z tohohle večírku se nevykroutí. Ne, pokud nechce, aby si o ni máma dělala přehnané starosti. "tak dobře," odvětila unaveně. "Uvidíme se doma." Vysíleně se zahleděla na svůj mobilní telefon a zmáčkla tlačítko END. Pak ho strčila zpátky do kapsy a vrhla na Taranee zkroušený pohled. "Nedovolila to?" zeptala se Taranee. V očích se jí mísila naděje s obavami.  "Dovolila," odvětila Will nevýrazně. "Takže...ty nemáš radost?" Will se nahrbila a pohlédla na Taranee s předstíraným úsměvem. "Copak to není poznat?" vyhrkla a zašilhala. taranee se hlasitě rozchechtala a Will si uvědomila, že se taky směje - a tentokrát doopravdy. Poprvé od chvíle, kdy se do Heatherfieldu nastěhovali měla pocit, že tady není tak docela sama. Možná že se tahle milá holka stane její dobrou kamarádkou. Usmála se na ni. "Jéje!" vyjekla Taranee a pohlédla na nebe. "Prší!"

"To nám ještě scházelo," zabručela Will, když jí na nose přistála velká dešťová kapka. Její jediná příjemná chvíle z celého dne se začala rozpouštět v podzimní spršce. "Já bydlím hned ve vedlejší ulici," podotkla Taranee. To už se z nevinného mrholení stal pořádný slejvák. "Nechceš se k nám jít schovat?" "To zní lákavě!" odvětila nadšeně Will a rychle se rozjela za Taranee. O chvilku později zastavily u Taraneeina domu. Zářil novotou a byl postaven v tom nejmodernějším stylu - každá stěna trčela do prostoru v jiném úhlu a ze všech stran se blýskaly proslkené tabulky. Dívky vběhly dovnitř. "Čaj?" kývla Taranee na Will, vběhla do kuchyně a odkopla promočené tenisky pod bílé sedátko ve tvaru ledviny. "Rodiče jsou ještě v práci a brácha bude asi na pláži. Je totiž chorobně závislý na surfování. Takže máme celý dům pro sebe." Naplnila konvici vodou a vytáhla ze skříňky dva šálky a plechovku s čajem. Pak se posadila na vysokou barovou stoličku a usmála se na Will. Will jí úsměv oplatila a netrvalo dlouho a dívky si začaly živě povídat. Vyprávěly si o Sesamu, kde se narodila taranee, a o Fadden Hills a pak dostali záchvat smíchu, protože si vzpoměli na bizardní zjev paní Knickerbockerové. Když uplynula necelá hodina, za posuvnými skleněnými dveřmi zase vykouklo hřejivé sluníčko. "Přestalo pršet!" pravila překvapeně Will. "Asi raději půjdu. Díky že jsi mě sem pozvala, Taranee." Taranee se zasmušeně zahleděla na dno svého hrníčku. "Jak se dneska večer oblíkneš?" zeptala se. "Strašidelně, nebo elegantně?"  "Já vypadám pořád strašidelně," odvětila Will a přetáhla si přes hlavu tmavě modrý rolák a prohrábla si vlhké zrzavé vlasy. "takže dneska chci zkusit malou změnu." To Taranee rozesmálo. Vyšly před dům a Will si snesla kolo na chodník. "Takže," kývla na Taranee, "vyzvednu tě v půl osmé, platí?" Taranee pokrčila rameny a zeptala se: " Na kole?" 

"Ne, autem. Máma nás sveze," odvětila Will a představila si, jak bude její máma nadšená, že může poznat její novou kámošku. "Skvělý," odtušila Taranee. "Tak zatím, Will!" Will se usmála, zamávala jí a vyrazila na cestu. Na okamžik se cítila lehká jako peříčko a jemné šustění pneumatik o mokrou vozovku jí znělo jako andělská hudba. Ale jakmile Taranee zmizela z malého zpětného zrcátka, které měla připevněné  na řidítkách, přestalo jí být tak veselo. Mokré listí a spadané větvičky se jí zaplétaly do pedálů a ve vlhkém vzduchu se jí na tváře lepily vlasy ostříhané na mikádo. Zamračila se. Možná sjem neměla nic říkat, pomyslela si, když odbočovala z Taraneeiny uličky, roubené statnými stromy, na jednu z heatherfieldských hlavních silnic. Elegantní šaty nejsou zrovna ten nejlepší nápad. V teplákách bych se určitě cítila líp. Minula několik butiků, v nichž prodávali samé takové ty minišaty bez ramének. Znechuceně se ušklíbla. V něčem takovém si samam sebe nedokázala představit. "Mohla bych se poptat," mrmlala si pod vousy. "Možná že se někde prodávají společenské tepláky. Třeba pošité lesklými flitry." Jen tak pro jistotu nahlédla do další výlohy, jestli tam náhodou nějaké nemají, ale namísto vystaveného zboží spatřila jen odraz červeného kola a... "Cože?!?" vyhrkla a prudce zabrzdila. A pak znovu pohlédla do výlohy. Několirát zamrkala a pak zůstala jen nevěřícně zírat. Odraz taky zamrkal a civěl na ni stejně fascinovaně. Ale ten odraz... to přece nebyůa ona! Nebo že by ano? Ta dívka, která na ní hleděla, vypadala spíš jako... dospělá žena. Vlasy měla stejně zrzavé jako Will, ale rovnější a mnohem lépe upravené.  Pohrával si s nimi lehký větřík, který ale ve skutečnosti vůbec nevál. A ten obličej - taky patřil Will, ale měl výrazněji vystouplé lícní ksoti, plnější rty a v očích jakousi jiskru životní moudrosti.

A pak tu bylo tělo - její odraz byl v tomhle směru značně, ehm, vylepšený. Will ve výloze byla mnohem vyšší než ta skutečná a její postavu zdobily samé ladné křivky. Místo příliš dlouhých neforemných kaloht a červeného sportovního trička měla na sobě pruhované tyrkysovomodré punčocháče a krátké přiléhavé fialové tričko se zvonovými rukávy. A k tomu ještě zářivě vínové kozačky až ke kolenům. Přestože na ramenou stále cítila kožené popruhy svého batohu, ta, na niž nevěřícně zírala, ho na zádech neměla. Ale místo něj Will spatřila... Křídla. Spíš jako skutečné perutě to vypadalo jako dva půvabné květy - na tenkých černých stoncích se jemně pohupovaly drobné průsvitné lístky. Will s údivem sledovala, jak se vlné ve stejném neviditelném vánku, který si pohrával s jejím fešáckým účesem. Prohlížela si ten neuvěřitelný výjev od hlavy k patě, a pak zase od paty k hlavě, když v tom si uvědomila, že samým vzrušením přestala dýchat. Za všech sil zalapala po dechu. Konečně se jí podařilo odtrhnout oči od té výlohy. Rychle se rozhlédla, jestli náhodou nikdo jiný neviděl to, co ona, ale naštěstí nebylo po dešti na ulici ani živáčka. Pohlédla na ušuntělý nápis nad obchodem. Ne, enbyl to žádný okultní krámek, ani nic podobného. Jenom obyčejné malé knihkupectví. Takřka proti své vůli položila nohy (měla na sobě tenisky, nebo ty vysoké kožené boty?) na pedály a rozjela se, Opřela se do tho tak prudce, až jí kolo pod rukama doskola poskočilo, ale pak už poslušně ujíždělo pryč od toho strašidelného obchodu. Will šlapala, co jí dech stačil. Úzkostlivě upírala pohled na šeidvý asfalt před sebou - netroufla si podívat se do jakékoli další výlohy. aby tam snad nezahlédla něco z té své pozměněné podoby. Třeba se jí to všechno jenom zdálo. Co když to byl jen výplod její přebujelé fantazie? Byl tu ale malý problém - Will si byla téměř stoprocentně jistá, že si to nevymyslela. A blázen přece taky nebyla. Možná se občas chovala trochu neuroticky, ale vždycky byla naprosto při smyslech. To ale znamenalo, že tahle Will - ne-Will musela být svým způsobem... skutečná. Myšlenky se jí honily hlavou jako o závod. Neklidně se zavrtěla a odhrnula si rozcuchané vlasy z čela. "T-to není m-možné," zadrkotala rozechvěle.  


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář