Prolog
Daleko, daleko odsud...je Kondrakar, místo bez času a prostoru. Vládne zde Velká nicota a v jejím středu se zvedá Svatyně bratrstva. Hleďte, a dejte se oslnit její nádherou. Můžete vstoupit, ale buďte tiše. Za chvýli promluví Věštec..."Nemáme moc času, bratři a sestry! Velké síti opět hrozí nebezpečí. Je načase, aby Stráže zase daly vše do pořádku!" pronesl Věštec, velmi vážným tónem. "Kdo byl vyvolen tentokrát, Pane?" zeptal se jeden z bratrů- Althor. "Pět dívek, Althore." odpověděl Věštec. "Lidské bytosti?" podivila se Luba. "Magické bytosti, Lubo! Příroda jim bude přítelkyní, Země matkou, a živly spojenci! Vduch, voda, země, oheň, a konečně ona! Will."
"Ááá!" zakřičela Will ze spánku, a napřímila se v autě. "Probuď se, Will! Měla jsi zlýsen, miláčku?" zeptala se její matka starostlivě. "Hrozný! Zdálo se mi o staršlivé bouři!" vypráví Will matce svůj sen. "To nebyl se, hrozně leje..." zasmála se. Ozvalo se rádio: "Územím se přesouvá oklouzní fronta přinášející déšť. Na pobřeží..." Will naštvaně vypne rádio." Tohle má být slunečný Heatherfield?" oboří se na matku. "Teď opravdu nepůsobí nejlepším dojmem. Ale zítra se poačasí určitě zlepší." řekne omluvně."Zítra jdu do nové školy mami." zabručela Will. "Tak pozítří." usmála se matka.
Na autobusové zastávce stáli dvě postavy. Jedna hubená a vysoká, druhá zase hodně široká a vysoká. Ta hubená jenom oznamuje: "Věděl jsem, že přijde, Vatheku. Nesnáší tohle město, ale zřejmě si poradí. Zničím ji s opravdovým potěšením."
Nad Heatherfieldem se probudil nový, slunečný den. Mraky se rozestoupily...ale ne pro všechny...Kvůli tomu pitomému budíku přjdu pozdě do školy. Už slyším uvítání: -Hezky začínáte, slečno Vandomová- vzteká se Will, jak běží ke škole.